Petˇule

Nizozemí - hudba

Hudba nizozemská je v hudeb. vývoji pojem, jehož nelze přesně postihnout, má-li se zachovat důsledně dnešní teritoriální představa. Proslulá nizozemská škola, která ve druhé polovici XV. stol. a v prvých desítiletích XVI. stol. uskutečnila na angl. (Dunstable) základě velkolepý rozvoj práce kanonické i volné techniky imitační v komposici stálého mešního textu, v motetu a chansonu, vyvinula se v [Nizozemí] ve starším smyslu slova, jenž zahrnoval také Belgii, severových. Francii a země burgundské. Je přímo nápadným zjevem, že z jejích velikých zjevů zakladatelských, jako Dufay, Binchois, Ockeghem, Josquin Desprez i pozdějších syntetických, pronikavě působících v cizině, jako Adr. Willaert, O. Lasso anebo pro nás svou činností na dvoře Rudolfa II. význačný Philip de Monte, vlastně jenom Jakob Obrecht (Hobrecht), nar. kolem 1430 v Utrechtu a dvakrát po delší dobu ve svém rodišti činný jako katedrální kapelník, zakladatel motetové formy skladby pašijní, representuje podíl nizozemský v dnešním smyslu. V době slohového vyzrání důl. oborů hudby instrumentální mělo [Nizozemí] jednoho z největších mistrů v Janu Pieterszonovi Sweelinckovi (1562-1621) z Deventeru, varhaníku amsterodamském, který seznav jako žák Zarlinův it. skladbu pro klávesové nástroje a osvojiv si vymoženosti angl. virginalistů i něm. koloristů, dal svými klavírními variacemi, varhanním zpracováním chorálů a rozměrnými fantasiemi, významnými pro dějiny fugy, základ dalšího rozvoje těchto oborů, jak o tom svědčí jednak nizoz. varhanický rod van Noort, jednak daleko větší měrou něm. tvorba XVII. stol. V době barokní vývojový podíl [Nizozemí] ustupuje. Zmínky si zasluhuje hra loutnová a umění carilloneurů, jemuž se ještě 1772 obdivoval Burney, ale většinou se ocitá nizoz. hudba pod rozhodujícími cizími vlivy, které určují také tvorbu dalších údobí.

V XIX. stol. byla nizoz. hudba především pod vlivem něm. romantiky, který uplatňovali zejména Jean J. H. Verhulst (†1891) a Jan Alb. van Eijken (†1868), souvisící se školou lipskou, později pak Rich. Hol (†1904), skladatel velmi vážných kvalit, významný spisovatel a vlivný pedagog, Jul. Röntgen (†1932), který zvláště četnými skladbami komorními, orchestrálními a klavírními patří k následovníkům Schumannovým a Brahmsovým, Wouter Hutschenruyter (*1859), jehož hlavní význam je v činnosti vědecké a mn. j. Bern. Zweers (†1924) pokusil se nizoz. hudbu vymanit z epigonství schumannovského a mendelssohnovského přimknutím k něm. novoromantice. Jeho třetí symfonie Mé vlasti (1890) je jednou z nejpopulárnějších nizoz. skladeb. Proniknutí vrcholné novoromantiky bylo však brzděno menším zájmem i vlohou v oboru hudebně dramatickém, zatím co vytvoření nár. školy zužitkováním folkloristických prvků bránila malá osobitost nizoz. lidové písně. Symfonik Cornelis Dopper (*1870) snaží se nár. projevu dosíci jednak volbou námětů, jednak zpracováním lidového materiálu, ale obrací se pak k dosti abstraktnímu výrazu. Z Wagnera vyšel, ale také novější vlivy až k francouzskému impresionismu ztrávil Alfons Diepenbrock (†1921), který zejména ve velké skladbě sborové a kantátové, jednom z nejvlastnějších oborů nizoz. hudby, vytvořil závažná díla. Z operní tvorby vzbudily větší ohlas práce J. Wagenaara (*1862), kdežto Jan Brandts-Buys (†1933) došel povšimnutí spíše v Německu.

Předními zjevy dnešní nizoz. tvorby, která souvisí s obecnými proudy něm. a menší měrou franc., jsou Willem Pijper (*1894), žák Wagenaarův, uplatňující ve svých skladbách komorních, symfonických a j. atonalitu, tvůrce prvé nizoz. moderní opery Heer Halewijn (prov. 1933), Sem Dresden (*1881), který se z dosti tradičních začátků probíjel k novému projevu, Dan. Ruynemann (*1886), spojující vlivy novofranc. s exotisujícími sklony, H. D. van Goudoever (*1898), který se nejpříznivěji jeví orchestrálními skladbami, Bern. van den Sigtenhorst Meyer (*1888), jehož nejvlastnějším oborem je hudba komorní a klavírní, Alex. Voormolen (*1895), žák Ravelův a Rousselův, Bern. van Dieren (*1884), který nověji splývá s angl. životem. K nim přistupují někteří starší, tvořící přechod k moderně, jako H. Zagwijn (*1878), Dirk Schäfer (*1874), Jan Ingenhoven (*1876), P. van Anrooy (*1879), i četní zástupcové nejmladší generace, která k sobě obrací pozornost v posl. letech, jako Willem L. Fr. Landré (*1905), Bertus van Lier (*1906), J. N. Mul (*1911) a mn. j.

Znamenitou úroveň má výkonné umění. Stačí poukázat k pěvcům jako A. van Rooy (†1932) anebo Joh. Messchaert (†1922), k Messchaertově žačce Julii Culp (*1881), houslistovi E. Röntgenovi (†1897), otci uvedeného skladatele, pianistovi H. Petrimu (†1914), kteří ovšem všichni ukazují, jak často splývají nizoz. umělci s něm. prostředím. Amsterodamský Concertgebouw-orchestr, zal. 1883 a vedený od 1897 Will. Mengelbergem (*1871), je z nejlepších světových těles. Velmi horlivě se pěstuje hudba komorní, jíž slouží četná domácí sdružení (kvarteta Holandské, Amsterodamské, Haagské a j.) i koncerty svět. sdružení cizích, kdysi zvl. Čes. kvarteta. Velkolepou organisací je Maatschappij tot bevordering der Toonkunst, zal. 1829 Vermeulenem, která má 37 místních odborů s tělesy sborovými, školami, knihovnami a pod. S ní je od 1868 spojena Vereeniging voor Neederlandsche Muziekgeschiedenis, soustavně publikující starší hudební památky. Předními representanty badání hudebně věd. jsou D. Scheurleer (†1927), W. Hutschenruyter, Alb. Smijers (*1888), z mladších K. P. Bernet-Kempers (*1897). Lit.: K. R. Mengelberg v Adlerově Handbuch der Musikgeschichte, 2. vyd., Berlín 1930. -k.

Obyvatelstvo